Jedna z hlavních hvězd podzimní části JazzFestBrno patří od osmdesátých lete mezi nejvýznamnější nejen jazzové instrumentalisty, producenty a skladatele. Do péče se mu svěřily i takové osobnosti jako trumpetista Miles Davis nebo zpěvák Luther Vandross.
Marcus Miller je jedním z těch muzikantů, kterým byl hudební talent dán do vínku a rozvíjen už od dětství v hudebně založené rodině. Vystudoval klasickou hru na klarinet, v průběhu života ovládl i klávesové nástroje, saxofon, kytaru, a samozřejmě svůj instrument číslo jedna: baskytaru.
Dlouhá léta pracoval Marcus Miller v nahrávacích studiích v New Yorku jako oceňovaný sideman, a pro něj jako muzikanta, producenta i skladatele to byla velká škola. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl také členem doprovodné kapely v nejsledovanější americké televizní show Saturday Night Live. Seznam těch, za jejichž zády „tvrdil muziku“, je impozantní. Nechybějí v něm jména Michael Jackson, Herbie Hancock, Eric Clapton, Wayne Shorter, McCoy Tyner, Frank Sinatra nebo George Benson. Systematicky spolupracoval se saxofonistou Groverem Washingtonem Jr., s nímž v osmdesátých letech natočil šest alb, se soulovým zpěvákem Lutherem Vandrossem, s nímž si na konto připsal hned tucet titulů, některých i produkovaných a často obsahujících i jeho skladatelské příspěvky. Jako dlouholetý spolupracovník saxofonisty Davida Sanborna stál u zrodu jeho patnácti alb z osmdesátých a devadesátých let. Kapitolou samou pro sebe pak byla spolupráce s Milesem Davisem. Marcus Miller stál v pozadí jednoho z jeho zázračných „zmrtvýchvstání“ na albu Tutu, které i produkoval a byl autorem titulní skladby, která se stala davisovským standardem. produkoval ovšem i následující dvě Davisovy desky Music from Siesta a Amandla, a jako instrumentalista se podílel i na třech albech předcházejících Tutu.
Po tomto výčtu se může zdát, že Marcus Miller pro samou práci pro jiné šidil vlastní sólovou kariéru, ale není tomu tak. Je zajímavé, že vstup na ni byl na začátku osmdesátých let primárně pěvecký: na prvním a druhém albu se prezentoval hlavně jako zpěvák a autor, až v další řadě jako instrumentalista. To už se pak nikdy neopakovalo a na dalších deskách se zpěv objevuje jen stopově. Ostatně právě v instrumentální muzice je Millerova hlavní síla, což má potvrzeno i cenou Grammy za Nejlepší současné jazzové album za desku M² z roku 2001. O čtrnáct let později pak album Afrodeezia bylo nominováno coby Nejlepší současné instrumentální album.